Kde bylo, tam bylo, byl jednou jeden kluk, který miloval knížku Dvacet tisíc mil pod mořem. V myšlenkách byl od rána do večera v ponorce Nautilus, mořské hlubiny zkoumal ráno při snídani, během vyučování iv noci pod peřinou. Později tento kluk vyrostl a stal se z něj slavný oceánograf, který objevil vrak Titanicu.
Vzpomínky Roberta Ballarda najdeme v inspirativní knížce Vše potřebné jsem se naučil z dětských knih, kterou sestavila britská autorka Anita Silvey. Kromě slavného oceánografa do ní přispěla přes stovka významných lidí z různých profesí.
Vzpomeňme ještě příběh jistého Williama DeVriese, kterého v dětství fascinoval Čaroděj ze země OZ. Nejvíce se mu líbila kapitola, ve které čaroděj vkládá plechovému dřevorubci do hrudi vytoužené srdce. William DeVries si později zvolil studium medicíny a stal se z něj slavný kardiochirurg, který uskutečnil první úspěšnou transplantaci umělého srdce.
Léčivá pohádka
„Dětská literatura dokáže mnohem víc, než jen vypovědět zábavný a poutavý příběh,“ říká literární vědkyně Timotea Vráblová. „Vezměme si například Kulka Bombulka od Marie Ďuríčkové. Je měkký, hebký, připomíná hračku. Dítě si jej snadno oblíbí a ztotožní se s ním. Nenápadně mu pomáhá v procesu osamostatňování se od mámy, dítě zjišťuje, že Kulko je dobrý, protože umí dávat. A stačí, když rodiče přistoupí ke čtení poněkud aktivněji a dítě se může snadno naučit i to, že dávání má mít určité hranice, protože z hlavního hrdiny téměř nic nezbylo.“
Účinek pohádek se může projevit i zcela nečekaně a konkrétně. „Jistá moje přítelkyně měla dcerku, která byla dlouhodobě hospitalizována,“ vzpomíná Timotea Vráblová. Kamarádka zároveň čekala další děťátko ai ona musela jít do nemocnice. Na dcerku toho bylo příliš mnoho a začaly ji trápit úzkostné stavy, se kterými si nikdo neuměl poradit. Pomohla až knížka Malá princezna od Jana Uličianského o předčasně narozeném děťátku, pátrajícím po své postýlce. Je to poměrně komplikovaný příběh s mnoha vrstvami, který od dětí vyžaduje určitou zkušenost se čtením, ale ta holčička si z knížky vzala právě vědomí, že je v bezpečí a že se nemusí ničeho bát.“
Blízká upírka
„Jako školák jsem byl velmi zakřiknutý,“ vzpomíná čtenář Pavel, který se zapojil do naší on-line ankety o nejoblíbenějších knižních hrdinech. „Mojí největší noční můrou bylo stát před tabulí a povídat před celou třídou. Třásla se mi kolena, koktala jsem nebo jsem zarytě mlčel. Pamatuji si, jak se mi změnil celý svět, když jsem našel podobného „ťuťmáka“ jako já – Alfonze Vrtinůžku. Díky němu jsem pochopil, že tak, jak se směju na Alfonzových společenských neúspěších, můžu se zasmát i na těch svých,“ píše Pavel .
„Dětem se líbí hrdinové, kteří se jim podobají,“ potvrzuje i Gabriela Futová, úspěšná autorka několika dětských titulů. „Jasně, že je lákavé i to, že hrdina kouzlí, případně funguje v nějakém fantazijním světě, ale z vlastních zkušeností vím, že děcka zbožňují, mají-li pocit, že čtou o sobě.“ A že má hlavní hrdinka podezřele dlouhé řezáky a ráda si pochutnává na krvi, zda létá na drakovi, nebo na koštěti? I s takovou se dá přece ztotožnit. Stačí, když je zamilovaná nebo se bojí písemky.
Neštěstí chodí i po pohádkách
Tituly i hrdinové se mění, ale jedno by mělo v dětské literatuře zůstat – a to pevné hranice mezi zlem a dobrem. Kladná postava by neměla zradit či chovat se neférově, táta by neměl lhát mámu a být zároveň dobrým otcem. „Dospělí ať si čtou, co chtějí. Jasně, že lidské povahy nejsou černobílé, ale děti mají na podobné věci ještě čas, protože se zatím jen učí, co je dobré a co je špatné,“ upozorňuje literární vědkyně.
To neznamená, že všechny kladné postavy musí žít v ideálním světě. Své by o tom věděla popovídat Pipi dlouhá punčocha, Popelka, Sněhurka i srneček Bambi.
Je vhodné, pokud jsou děti konfrontovány se smrtí či jinými tragédiemi? „Podle rozšířeného psychologického výkladu jsou v tradičních pohádkách ukryty archetypy, tedy jakési nadčasové principy, vlastní celému lidstvu. Jedním z těchto poselství je například i to, že člověk dokáže přežít – stačí nabrat odvahu a vnitřní sílu,“ říká Timotea Vrbovská a na závěr dodává: „Něco podobného dokázala i Pipi. Jistá švédská psycholožka mi jednou řekla, že v jejich zemi Lindgrenovou zbožňují, protože jim vychovala generaci silných lidí.“
Na čtení se občas hledí jako na cíl, ne jako na prostředek. Je to škoda, protože správně vybraná knížka dokáže v rukou dítěte a aktivního rodiče zázraky. Naučí, jak používat nočník (Kniha o nočníku). Že není třeba otevírat dveře cizím lidem (Koslata a vlk). Že je důležité mít kamarády (Kniha o vlčkovi) a že i když občas uděláme neplechu, stále z nás může být v budoucnu dobrý starosta či starostka (Emil z Lönebergy).
